Postřehy ze semináře Návrat ztracených synů

23.09.2010 12:26

 

Postřehy ze semináře

Návrat ztracených synů

Aneb labyrint viny, neporozumění a zoufalství, kterým prochází
propuštění vězni spolu se svými blízkými.

 

Seminář se konal dne 23. 9. 2010

 Tématem semináře byly vztahy vězně ke svým nejbližším (vlastní rodině, rodičům, příbuzným), které si během výkonu trestu odnětí svobody může udržet, upevnit, nebo zcela ztratit a které mu mohou výrazně pomoci znovu se zařadit do společnosti, anebo ho strhnou do nového kolotoče sociální patologie.

 

Seminář zahájil Jan Frank představením o. s. Za branou, stručným seznámením s jeho minulostí a ambiciózními – na penězích z grantů EU závislými -  postpenitenciárními projekty budoucnosti. Pak následovala krátká prezentace výsledků dotazníkového šetření mezi recidivisty ve věznici Příbram uvedená Bedřiškou Kopolodovou..

 

Jiří Mataj vyjádřil svou skepsi vůči věrohodnosti a použitelnosti dotazníkových šetření obecně, nicméně i přes to šlo z odpovědí respondentů vyčíst – v souvislosti s tématem semináře – zajímavý, často přehlížený fakt. A sice ten, že většina dotazovaných označila, že mají dobré vztahy se svou rodinou, a že jim rodina v minulosti pomáhala a stále pomáhá.

 

Prim v oblasti „pomáhání“ tedy v očích vězňů nehrají sofistikované sociální služby ale klasická instituce – rodina. Otázkou zůstává, jakou roli posléze hraje ona „pomáhající rodina“ v souvislosti s recidivou dotazovaných. Zabývat se možnostmi konstruktivní sociální, pastorační a všemožné další práce s rodinou vězňů je tedy velkou výzvou všem.

 

Bedřiška Kopoldová následně referovala o zahraniční praxi finské organizace KRIS, která se soustředí na organizování svépomocných skupin vězňů. Cesta svépomoci zatím není v ČR vyšlapaná, nebylo by proto od věci pokusit se na tomto poli realizovat systematičtější iniciativu. O potenciálních, neformálních svépomocných skupinách manželek uvězněných, které se utvářejí, když čekají ve věznici na předvedení svého manžela do místnosti pro návštěvy, se následně zmínil i Aleš Jaluška.

 Kaplan věznice Valdice Aleš Jaluška pokračoval kazuistickými příklady z kaplanské praxe, v rámci i nad rámec které, pracuje s rodinou propuštěného věžně. Poukázal na překážky v oblasti vzájemné komunikace, se kterými se každodenně potýkají propuštění vězni a jejich blízcí. Člověk, který je po letech uvěznění poznamenán syndromem prizonizace si naprosto odvykl samotě a často předpokládá, že i ostatní lidé si ji odvykli – proto např. automaticky podezřívá svou ženu, která jde někam „sama“, z nevěry.

 

Navíc leží mezi oběma partnery obrovská propast neporozumění. Z vězení se člověk vrací změněný a je velmi obtížné navázat tam, kde byl vztah přerušen. Propuštěný si během VTOS osvojil nové a od normality naprosto odlišné komunikační vzorce a sumu mechanismů, které slouží k přežití za zdmi věznice, ale rodinný život na svobodě nesmírně komplikují (nedůvěřivost, neprojevování emocí nebo nálady – nebo se mu to ve zlém vrátí).

 

Aleš Jaluška později uvedl, jakým způsobem se snaží komunikaci mezi oběma stranami facilitovat – sám hraje „blbého“, dělá, že nerozumí tomu, co jeden z partnerů chce po tom druhém, partner přesměruje svůj hněv na kaplana a zatímco mu svůj problém vysvětluje, má druhý partner šanci pochopit, co mu vlastně jeho protějšek chtěl sdělit nebo vytknout. Podobné postupy pro zlepšení mezilidské komunikace (např. naučit partnery aby si navzájem jeden před druhým tlumočili to, co skutečně řekl ten druhý, bez zkreslených nebo přidaných informací) používá ve své praxi také mediátorka Helena Stöhrová, další přednášející.

Helena Stöhrová představila nestrannou službu mediace, která vede strany sporu k vzájemnému porozumění, ke kterému dospějí vlastními silami. Byl objasněn rozdíl mezi trestně-právní mediací, kterou provádí PMS ČR a civilní mediací, kterou realizují mediátoři sdružení v Asociaci mediátorů ČR. Zazněla otázka na finanční nákladnost mediace, kdy jedno sezení vyjde velmi draho, a z toho vyplývá, že za stávajících podmínek jsou tyto služby dostupné pouze dobře situovaným, informovaným a uvědomělým jedincům, nikoli vězňům. Potenciál mediace se proto o. s. Za branou pokusí – pokud vyjde projekt – pilotně vyzkoušet i ve věznicích.

 

Seminář dále přinesl množství poznatků z praxe, metodička odboru výkonu vazby a trestu Šárka Černá vyjádřila přání, aby se neziskovky více soustředily na práci s rodinou vězně během VTOS – umožňovaly ve spolupráci s VS ČR častější asistované návštěvy a systematicky pracovali na sanaci rodiny (ve spolupráci s ostatními složkami státní správy OSPODem atd.). Dobrou praxi na tomto poli již předvedl Český Helsinský výbor v rámci projektu Život po vězení.

 

Osobně se domnívám, že v sobě situace uvěznění nese v ČR doposud málo využívaný potenciál vtáhnout do spolupráce a terapeuticky pracovat nejen s vězněm, ale s celou jeho rodinou tak, abychom mohli dostát přání Aleše Jalušky, aby se vězeň měl kam resocializovat – aby se nevracel do sociálně patologického rodinného prostředí, ale do rodiny, která se v mezičase uvěznění vlastní vůlí za pomoci profesionálů „zlepšila“ v oblasti komunikačních dovedností, morálky i dalších funkcí.

 

Omlouváme se za organizační nešvary, děkujeme všem účastníkům semináře a těšíme se znovu na viděnou!

 

Jiří Mataj, sociální pracovník Za branou, o. s. 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010-2016 Za branou, tel.: 775 722 784, zabranou@gmail.com zodpovědný redaktor: Jiří Mataj