Příspěvek o kriminalitě v rudolfínské Praze ze zářijového semináře Za branou

08.10.2012 20:46

Rozsáhlý příspěvek přednesl PhDr. Ondřej Hladík z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, jeho nezkrácenou verzi nyní přinášíme:

Kriminalita v rudolfínské Praze

Přestože kriminalita doprovází lidstvo od nepaměti, její chápání se během staletí měnilo. Rozdíly samozřejmě nelze hledat v trestných činech jako je například krádež či vražda,existovaly však i skutky, které v současnosti nejsou hodnoceny jako kriminální čin. V předbělohorských českých městech (a nejen v nich) k nim patřily například delikty směřující k útoku na čest postiženého nebo čarodějnictví. Rovněž tak byla řada zločinů posuzována jinak než v současnosti.

Badatel zabývající se tématikou kriminality v minulosti se proto musí vypořádat s problémem kategorizace trestných činů. Nejpříhodnější možnost pro městské prostředí druhé poloviny 16. století přináší rozdělení navržené právním historikem Karlem Malým.[1] Trestněprávní delikty dělí následujícím způsobem – delikty proti osobním právům, delikty proti zdraví a životu, delikty proti vlastnictví, delikty bezpečnosti a veřejnému pořádku a delikty proti oficiální ideologii

Předestřeného schématu se bude držet i následující výklad o trestné činnosti zachycené na Novém městě Pražském v letech 1585-1593. Tato lokalita byla vybrána, protože v době vlády císaře Rudolfa II. se jednalo o nejrozsáhlejší městskou aglomeraci v českých zemích, a navíc součást metropole, takže je možné očekávat, že skýtala řadu příležitostí ke kriminálnímu jednání.

Z jakých pramenů je ale možné čerpat potřebné informace?Jedná se především o úřední písemnosti vycházející činnosti městských soudů a rychtářů, k nimž patří například smolné knihy (zápisy pořízené během použití útrpného práva) či knihy svědomí(obsahují výpovědi svědků), což napovídá, že nepostihují latentní kriminalitu.

Proti osobním právům

Nyní tedy přímo ke kategoriím kriminality, která provázela život Pražanů na konci 16. století. První skupinou jsou delikty proti osobním právům.Vznikaly na základě porušování osobnostních práv obyvatel města. Těmi je myšlena ochrana cti, dobré pověsti, manželství a rodiny. Z jejich charakteru plyne rozdělení na dvě skupiny. V první jsou útoky na čest postiženého, druhou pak tvoří sexuální delikty, k nimž je možné zařadit smilstvo, cizoložství a znásilnění.

Nejprve k deliktům proti cti. Jednalo se o nářek a zhanění, kteréz dnešního pohledu patří mezi nejméně závažné. Avšak v době, kdy čest nebyla jen morální hodnotou, ale především právním pojmem, se obrana její zachovalosti stávala nutností i za cenu soudního řízení.Ztráta cti znamenala diskvalifikaci, vedoucí k celkovému vyloučení ze společnosti. Přesto docházelo k různým urážkám často, dalo by se říci každodenně, a jejich řešení mělo velký podíl v agendě městských soudů.

 První kodifikaci tohoto deliktu přinesla novela zemského zřízení z roku 1530. Mezi nařčení cti řadila obviněníze zrady, z bezectnosti, z úkladného nebo podvodného jednání, z nevyvedeného psanství,[2] zprohlášení, že někdo je falešník (podvodník), kurva, panchart nebo zloděj. Ostatní urážky spadaly do skupiny méně závažných provinění označovaných za zhanění.[3]Za téměř archetypální vzor nářku byla urážka po požitínadměrného množství alkoholu, kdy se podnapilý provinilec setkal s dívkou či ženou, na níž začal většinou bezdůvodně hanlivě pokřikovat. Nářek a zhanění cti řešil novoměstský soud ve sledovaném období ve 44 případech.

Samostatnou skupinu v kapitole o deliktech porušujících osobní práva tvoří prohřešky proti morálce a rodině. Jejich řešení provázel střet práva církevního a světského. Manželské spory totiž spadaly do jurisdikce konzistoří. Církevní právo nejprve rozhodovalo o podstatě celého sporu. Například u podezření z bigamie určilo, zda se skutečně jednalo o dvojí manželství nebo „jen“ o cizoložství.[4] Teprve potom rozhodoval světský soud o trestu pro usvědčené hříšníky, avšak v případě smírného řešení nesměl vynést hrdelní ortel.[5]

Velká pozornost byla vždy věnována stíhání cizoložství (adulterium). Přes poměrně tvrdé postihy nařízené zákonem byla praxe u městských soudů méně drastická. V průběhu 16. a 17. století se setkáváme s širokou škálou trestů. Některé případy skončily dokonce jen přísahou cizoložníka. Velmi často docházelo k uložení pokuty, někdy doprovázené ještě výpraskem nebo stáním na pranýři.Přestože se cizoložství bezpochyby dopustilo více osob, před novoměstským soudem řešili osm sporů – hříšníci svoje skutky většinou utajovali, ale nejeden provinilec doplatil na to, že dal průchod ješitnosti a svým milostným dobrodružstvím se mezi přáteli vychloubal, nejčastěji v krčmě u piva či vína.

Méně závažným prohřeškem bylo v městském právu smilstvo (stuprum), neboli „...kdyžby panna aneb vdova od někoho sprzněna byla. A děje se dobrovolně, to jest, kdyžby panna aneb vdova sama k tomu svolila.[6]Citované nařízení Koldínových městských práv z roku 1579 také stanovilo trest – vymrskání z města. Tomu mohla provinilá žena zabránit jedině, když prokázala, že k pohlavnímu styku svolila pod příslibem brzké svatby. Ani delikt smilstva na Novém Městěpražskémsamozřejmě nechyběl a v knihách svědomí jsou zachyceny výpovědi k sedmi případům.

Za jeden z nejzávažnějších zločinů se sexuálním kontextem bylo vždy považováno znásilnění. Ve sledovaném období využívaný Koldínův zákoníkpotvrdil již dříve nařízený trest stětí mečem a doplnil ho ještě o vpletení do kola, jinak určené osobám bezectným.[7]Negativním prvkem městských právbylo odepření možnosti podat žalobu znásilněným prostitutkám a ženám považovaným z různých důvodů za nepoctivé.[8]Případ znásilnění se před novoměstským soudem objevil jen jednou, a to v roce 1590.

Proti zdraví a životu

Druhou skupinou trestných činů byly delikty proti zdraví a životu.Některé z nich přitom nelze bezvýhradně zařadit do konkrétní kategorie. Patří k nim zejména manželské spory. Počátky těchto rozepří nejdříve naplňují podstatu prohřešků narušujících rodinný a manželský život, avšak v důsledku jejich vyhrocování postupně přecházejí do skupiny jednání ohrožujícího zdraví. Dnes tomuto chování říkáme „domácí násilí“.Soudní písemnostiale ukazují pouze nejvyhrocenější případy s tím, že stranou zůstávají kauzy v prvotních stádiích, kdy se jednalo především o psychické týrání. To většinou nevyvolávalo velkou pozornost, protože nepřekračovalo  soudobé chápání přiměřeného chování mužů.

Koldín k tomuto problému přistupoval velmi progresivně. Neopomíjel totiž ochranu ženy jako suverénního právního subjektu, respektive jejího hmotného zajištění. Přestože přímo nepostihoval muže za násilné jednání, jasně stanovil možnost manželky odejít k rodičům nebo přátelům, přičemž při prokázaném poctivém chování neměla přijít o dosavadní materiální zajištění a nárok na zaopatření při úmrtí manžela.[9]Ve sledovaném časovém rozmezí řešil novoměstský soud šest žalob tohoto charakteru.

Nejzávažnějším zločinem mezi delikty proti zdraví a životu bylo usmrcení člověka.[10]Městské právo rozeznávalo tři stupně zabití. Nejtěžším z nich byl mord. Do této kategorie náležela loupežná či úkladná vražda, travičství, příprava bylinné drogy za účelem vyvolání potratu[11] a zabití člověka, který se nemohl bránit. Rovněž tak jedinec, který někoho úmyslně ohrozil ručnicí, eventuálně postřelil, měl jistotu, že jeho čin bude takto kvalifikován. Mordýřům také příslušel nejtvrdší trest – smýkání koněm, lámání kolem a následné vpletení do kola.Ačkoliv se na Novém Městě pražském mezi léty 1585 až 1593 odehrálo sedm případů spojených s násilnou smrtí, ani jeden z nich není možné podle tehdejších právních norem označit za mord.

Méně závažným hrdelním zločinem byla vraždaneboli úmyslné zabití člověka, leč neúkladné, například v průběhu rvačky. Provinilce mělo stihnout stětí mečem. Lehčí trest náležel dětem amentálně postiženým lidem. Před soudem však měli obvinění z vraždy, na rozdíl od mordu, více možností, jak uniknout popravě. Důležitým momentem, na nějž často poukazovali, byla nutná sebeobrana, což ukazují dvě ze sedmi vražd zaznamenaných v novoměstských knihách.

Samostatnou tvrdě postihovanou skupinu mezi zločiny proti životu tvořila vražda novorozence (infanticidium).[12] Jednalo se převážně o venkovský fenomén postihující mladé neprovdané ženy ze sociálně nejslabších vrstev populace, které často řešily závažné existenční problémy.[13] Od první třetiny 16. století nařizovalo Constitutiocriminalis Carolina drakonické tresty – zahrabání za živa a následné „probití“kůlem.Uvedený postih je ale pro české země z normativního hlediska poměrně problematický. Chybí jeho ukotvení v tehdejších zákonících.Historické prameny přesto dokládají, že se jednalo o běžně ukládaný trest.[14]

V duchu specifikace infanticidia jako zločinu převážně venkovských žen se nese i jediný případ zaznamenaný ve studovaných knihách svědomí. Jeho aktérkou byla roku 1587 Markéta z Nupak.[15] Před novoměstský soud se dostala na základě ustanovení zemských zřízení. Jestliže totiž neměla vrchnost provinilé osoby právo popravy, musela žalobu uplatnit v nejbližším městě, které tuto pravomoc mělo.[16]

 Za nejméně závažnou formu usmrcení člověka považovala městská práva neúmyslné zabití, o čemž svědčí tresty udělované soudy. V jejich pravomoci bylo uvážit, zda bude dostačující finanční vyrovnání s poškozenou stranou nebo jestli bude viník vypovězen z města.[17]Na Novém Městě pražském ale není tento delikt mezi svědeckými výpověďmi zachycen.

Do této kategorie kriminality spadají rovněž rvačky a ublížení na zdraví.Na Novém Městě pražském předstihují i nadmíru rozšířené nářky cti. Čtyřicet devět zaznamenaných případů je tak řadí na první místo mezi trestněprávními delikty.Jejich vysoký počet umožňuje vysledovat základní typologické rozdělení. Nejméně závažné a nebezpečné byly útoky bez použití zbraně. Kritičtější situace nastala, pokud některý z aktérů konfliktu sáhnul po kameni, dřevěném klacku či noži nebo kordu. Za třetí samostatnou kategorii lze považovat rvačky v krčmách, mezi jejichž příčinami se zpravidla objevovala nadměrná konzumace alkoholu.

Delikty proti vlastnictví

Následují delikty proti vlastnictví, zahrnující několik kategorií. Jsou to krádež, loupež, žhářství, podvod, lichva adnes již zapomenuté provinění nazývané moc – násilné vyhnání právoplatného majitele z jeho statků.[18] Četné soudní prameny ukazují jako nejběžnější překročení zákona v této skupině krádež. Knihy svědomí Nového Města pražského zachycují její široké spektrum od těch nejdrobnějších (švestky, máslo) až po opravdu závažné (dobytek, velký obnos peněz).

Základnícharakteristika pojmu krádež v městských právech se nijak zásadně neodlišuje od dnešního chápání tohoto trestného činu.Postihované samozřejmě bylo i napomáhání ke zločinu, ať již se jednalo o poskytování úkrytu, materiálního vybavení nebo přímo pomocběhem krádeže.[19] Na novoměstské radnici bylo souzeno nebo alespoň výpověďmi zaznamenáno celkem 35 krádeží či vloupání.

Mezi delikty proti vlastnictví zařadil K. Malý i podvody, tehdy nazývané faleš. Koldínův zákoník do této kategorie řadil vydávání křivého svědectví, falšování listin,neoprávněné užívání cizí pečeti, šizení na váze, vydávání se za osobu vyššího stavu a podplácení soudů. Za obzvláště závažný zločin bylo považováno falšování mincí.Penězokazcům proto náležel velmi přísný trest. Na rozdíl od jiných podvodníků jim hrozilo upálení.Je však zřejmé raně novověká města jako významná centra obchodu trpěla předevšímjednáním, jehož se dopouštěli nepoctiví kupci, kteří na trzích šidili zákazníky pomocí nepoctivých měr. Této charakteristice také odpovídaly dva podvody, které se dostaly před novoměstský soud.

Za nejnebezpečnější formu trestných činů proti vlastnictví je možné považovat žhářství. Následné požáry, které se rychle šířily, představovaly ve městech obklopených hradbami smrtelnou past. Z ní se pak zoufalí lidé snažili zachránit například skokem z hradeb do příkopů.Nešlo tak jen o poškození cti, majetku či zdraví jednotlivce, ale naopak, tento projev kriminálního chování ohrožoval stovky lidských životu a v podstatě samotnou existenci města.Tehdejší právní úpravy proto věnovaly úmyslnému založení požáru velkou pozornost.Postihován však neměl být jen dokonaný čin, ale i vyhrožování. Trest náležející usvědčeným delikventům se řídil zásadou „oko za oko“, takže měli být upáleni.Koldín k tomu všeobecně konstatoval: „A hrozní skutkové hroznými pokutami se trestcí“.[20]

Žhářství je proto jedním z mála trestných činů, u nějž zpravidla docházelo ke shodě teorie s praxí. Upálení je totiž možné považovat za zcela standardní výsledek soudního řízení. Před novoměstskými konšely stanuly lidé obžalovaní z tohoto deliktu dvakrát. První vyvázl kvůli nedostatku důkazů. Druhého odsoudili k smrti, ale oproti zvyklostem jej sťali mečem.

Proti právnímu řádu

K rozšířeným kriminálním projevům patřily delikty proti právnímu řádu, bezpečnosti a veřejnému pořádku.Ty měly původ ve sporech týkajících se soukromých práv obyvatel města. Svojí podstatou ale představovaly útok proti právnímu řádu a tím pádem také veřejnému zájmuměstských obcí.[21] Novoměstský soud řešil čtyři druhy takovýchto deliktů – výtržnost, výboj, sousedské spory, zneužití pravomocí.

Nejprve k výtržnosti, jejímž základním identifikačním znakem byl podle Koldína zlý úmysl pachatele bez důvodné příčiny. Zemská i městská práva rozlišovala několik kategorií –útok na cizí majetky za účelem způsobení škody, bezdůvodné vytažení zbraně a poranění, bezdůvodné úmyslné sražení z koně, přepadení posla a krádež listin, zbití nebo vyhrožování protistraně v soudním sporu a neoprávněné užívání cizích pozemků.Osm výtržností zaznamenaných na Novém Městě pražském je ale výmluvným příkladem nejednotnosti raně novověké justice. Pravidla užívaná ke klasifikaci tohoto deliktu patrně vycházela spíše z praxe jednotlivých soudů než z předchozích zákonných nařízení. S městskými právy totiž výrazněji korespondují pouze dva případy.

K dnes neznámým trestným činům patří výboj. Jednalo se o ozbrojený útok na zamčený dům s tím, že nedošlo k usmrcení člověka.Velký důraz kladly soudy právě na překonání (vyražení, rozsekání) dveří apod.Jediný výboj souzený na Novém Městě pražském se odehrál roku 1588, kdy Polák Jonáš Melzer zaútočil na dům Václava Přehýšovského z Přehýšova na Dobytčím trhu, protože ho údajně okradli o peníze.

Dalším deliktem této kategorie byl útoky proti veřejnému pořádku, které lze charakterizovat jakosousedské spory. Ty patřily ke koloritu každodennosti raně novověkého města. Jednalo se především o méně závažné provinění policejního charakteru, jejichž jádro spočívalo v dlouhodobějším pravidelném narušování poklidného soužití celého okolí.[22]Spory mívaly zpravidla totožný průběh. Na počátku stála nesrovnalost narušující zaběhlé pořádky v konkrétní ulici, vedoucí od počátečních dohad přes urážky až k vzájemnému napadání.Jejich účastníci proto převážně skončili před soudem pro výtržnost, zbití nebo zranění, ale nelze vyloučit ani možnost, že se stali vrahy. Z toho důvodu novoměstští soudci rozhodovali jen čtyřikrát v případech, které zůstaly rušením veřejného pořádku, respektive nočního klidu.

Proti ideologii

Poslední analyzovanou kategorií jsou delikty proti ideologii, které v městském prostředí zastupuje čarodějnictví. Raně novověké městské soudy v českých zemích k tomuto problému přistupovaly podstatně „osvíceněji“, než v sousedním Německu, kde probíhaly rozsáhlé hony na čarodějnice (výjimkou je jen známý velkolosinský případ). Jednalo se především o shovívavost k hojně rozšířeným lidovým pověrám. Tehdejším soudcům přinášel střet s tímto světem řadu komplikací, protože podobným zvykům často sami podléhali. Osvědčeným rozpoznávacím prostředkem proto bylo ohrožení života oběti, které mělo zamezit odsouzení jedinců, provozujících neškodné praktiky spojené například s bylinářstvím. Přesto, že čarodějnictví nebylo příliš rozšířeno, i novoměstský soud jednu žalobu řešil. Jednalo se však o poddanou jiné vrchnosti, jejíž případ byl postoupen do Prahy.

V závěru tohoto stručného přehledu je na místě shrnoutpočet oznámených a soudem řešených trestných činů, které se na Novém Městě pražském v letech 1585-1593 odehrály. Jak již bylo řečeno, na prvním místě se nacházely rozličné pouliční rvačky (49), následovaly nářky cti (44), krádeže a vloupání (35), cizoložství (8), smilstva (7), vraždy (7), domácí násilí (6), výtržnost (6), zhanění cti (5), sousedské spory (4). Další zmíněné trestné činy se před soud dostaly v jednom nebo dvou případech.



[1]Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. a 16. století, Praha 1989.

[2]Koldínova městská práva vysvětlují označení „nevyvedený psanec“ takto: „Jsou pak psanci nevyvedení ti, na kteréž by z stavův zločinec nějakou nešlechetnost při trápení svém seznal, a oni jsouce k vejvodu, pořádně obesláni, nestavěli by se, aneb z toho potomně podle práva se nevyvedli“. Josef JIREČEK (ed.), Práva městská království Českého Pavla Kristiána z Koldína, Praha 1876,(dále jen KOLDÍN), čl. S XXVI.

[3]K. MALÝ, citované dílo, s. 204.

[4]Tamtéž, s. 231.

[5][5]Zikmund WINTER, Kulturní obraz českých měst II., Praha 1892, s. 779.

[6]KOLDÍN, čl. M XXX.

[7]Tamtéž, čl. M XXXI.

[8]Tamtéž, čl. M XXXIII, odst. II.

[9]Tamtéž, čl. C XLIV.

[10]Z. WINTER, citované dílo, s. 785.

[11]Z. Winter uvádí mezi bylinami užívanými k vyvolání potratu Řimbabu obecnou, Svlačec (Pupenec) a Yzop lékařský. Z. WINTER, citované dílo, s. 797, pozn. 83.

[12]K metodologickému vymezení tohoto pojmu blíže:Daniela TINKOVÁ, Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, Praha 2004, s. 313.

[13]Tamtéž, s. 318.

[14]Způsob provedení tohoto trestu popsal Jiří Klabouch. Odsouzená byla posazena do vykopaného hrobu, obložena kopřivami a bodláky, zahrabána a následně jí byla probodnuta kůlem. Jiří KLABOUCH, Staré české soudnictví, Praha 1967, s. 264.

[15]Archiv hl. m. Prahy, Sbírka rukopisů 1310-1994, Liber testimoniorum 1585-1594, inv. č. 1122, f. 61r-62r.

[16]K. MALÝ, citované dílo, s. 190.

[17]KOLDÍN, čl. N XLV.

[18] K. MALÝ, citované dílo s. 114 – 115.

[19] KOLDÍN, čl. P VI.

[20]Tamtéž, čl. O XVI.

[21]K. MALÝ, citované dílo s. 165.

[22]Tamtéž, s. 96.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010-2016 Za branou, tel.: 775 722 784, zabranou@gmail.com zodpovědný redaktor: Jiří Mataj