Vyhodnocení výsledků šetření u recidivujících vězňů

10.12.2011 23:35

Co chtějí vězni po propuštění? (Jan Frank)

Občanské sdružení Za branou realizovalo v letech 2010 a 2011 šetření názorů osob opakovaně trestaných odnětím svobody. Z názorového průzkumu, zaměřeného výhradně na recidivisty, vyplývají jejich vlastní názory na příčinu trestů a na to, jak se podle nich návratu do vězení v budoucnu ubránit. Systém tzv. postpenitenciární péče se v průběhu 20 let od pádu komunismu utvářel víceméně samospádem. Mezi jeho pilíře se zařadily neziskové organizace, buď specializované (například Sdružení pro probaci a mediaci v justici) nebo zaměřené na pomoc osobám v nouzi (například Charita, Armáda spásy, Diakonie apod.). Tradičním kurátorům se po revoluci rozrostla agenda o práci s osobami bez přístřeší. Jinými slovy, problém integrace osob vracejících se z výkonu trestu byl obnažen jako kreativní problém.

Čas na analýzu

Lze v zásadě říci, že neziskovky dobyly české věznice. Není snad žádná, která se by se spolupráci s nimi bránila apriori a neuvědomovala by si potenciál postpéče. Taktéž platí, že osoba opouštějící výkon trestu, chce-li, může se přímo ve vězení včas dozvědět o formách pomoci v daném regionu. Stále je zde kurátor a to i s dávkou v hmotné nouzi. Ten bývá převodní pákou k využití služeb azylových domů a poraden pro osoby v nouzi a bez přístřeší. Výjimkou nejsou projekty zaměřené na návrat na trh práce spojené s rekvalifikacemi. V souvislosti s fenoménem zadlužení jsme v posledních letech svědky i růstu objemu specializovaného poradenství zaměřeného na prevenci předlužení a základní varianty jeho řešení.

Jen zřídka se klade otázka, jaký efekt všechny tyto služby mají. Efektem se může mínit v zásadě jediné: zabránění sociálního propadu a prevence recidivy. Empirie praví, že základ je pro každého bývalého vězně práce a potom další stupně přijetí společností až po ukotvení jedince ve vztahu apod. Je jeden zdroj, který by tuto hypotézu měl pro jistotu potvrdit: samotní vězni. Za branou zajímalo, jaké příčiny svého selhání vidí sami opakovaně věznění a jakou váhu přisuzují „péči“ ze strany veřejnosti.

Výsledky

Odbornými recenzenty šetření byli PhDr. Alena Marešová z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci a Ing. PhDr. Zdeněk Kilian, psycholog Věznice Příbram. Projekt podpořila Nadace OKD. Šetření se uskutečnilo v několika fázích období od srpna 2010 do ledna 2011. Nejvíce dotazovaných pochází z Věznice Příbram (36), z Věznice Kuřim 22 a 1 dotazovaný byl z Vazební věznice Pankrác. Dotazník obsahoval celkem 24 otázek. Průměrný věk respondentů byl 32 let, průměrný počet trestů odnětí svobody na respondenta byl 3, závislost na drogách nebo alkoholu v minulosti uvedlo 30 respondentů. 28 respondentů mělo základní vzdělání, 17 střední odborné učiliště, 10 střední školu. 35 odsouzených bylo svobodných, 14 ženatých,  rozvedených a 5 ve volném svazku.

Šetření měli možnost odpovídat na více otázek. 24 respondentů, tedy polovina, uvedlo, že po posledním propuštění se vrátili k rodině a do práce, dalších 17 mělo kam jít, tedy k rodině nebo blízkým. 11 uvádí, že se ocitlo bez domova v souvislosti s propuštěním. Pokud jde o pomoc při návratu, 36 šetřených uvádí, že jim pomohla hlavně rodina a blízcí. 5 uvádí, že se obrátili na pomáhající organizace, kurátora jako milník pomoci uvádí 12 respondentů.  Pokud jde o čas do nástupu aktuálního trestu, jen 8 oslovených uvádí legální pracovní poměr na plný úvazek. 45 osob se potýkalo s nezaměstnaností nebo nedostatkem práce.

Při retrospektivním dotazu na nejvhodnější formu vnější pomoci 26 osob uvádí, že by jim osudově pomohla zásadní pomoc v zadlužení, 19 připouští, že by to mělo dobrý dopad do jisté míry. 34 oslovených sází ve zpětném pohledu na klíčovou preventivní roli zaměstnání. Práce koreluje i ve výhledu do budoucna: 39 by nejvíce po propuštění ocenilo okamžitou nabídku práce.

Uvedená data zřejmě nemohou nikoho příliš překvapit. Ale pokud klademe stejnou otázku jiným způsobem, tedy obecněji, a hledáme podmínky neopakování trestného činu v budoucí perspektivě, jen 26 respondentů, tedy méně než 50 %, uvádí práci jako významnou podmínku nerecidivy. 53 šetřených ukazuje ve stejné souvislosti na své osobní problémy, závislosti a na rodinné zázemí.

Zhodnocení

Celkový smysl šetření se dotýká čtyř základních oblastí indikujících subjektivně vnímanou příčinu současného trestu a podmínku uchování svobody daného recidivisty v budoucnu. Zde došlo k zajímavému rozdílu, pokud jde o počet odpovědí. 61 respektive 60 odpovědí celkem reagovalo na význam dluhu a práce v minulosti. 75 osob hodnotilo, čí chybou se ocitly opět ve vězení s tím, že 49 dominantní odpovědnost přisuzovalo jen sobě. Naproti tomu počet odpovědí dramaticky roste, jsou-li respondenti tázáni na „podmínky svobody“ v budoucnu (115) a na nejžádanější formy pomoci po propuštění (107). V budoucím gardu respondenti jakoby ožívají a rozhodují se pro více variant, než tomu bylo u hodnocení minulosti.

Lze uzavřít, že pokud hledáme názor recidivistů na jednu nejpodstatnější příčinu jejich selhání ve smyslu návratu do vězení, vidíme, že činí rozdíl mezi minulostí a budoucností. Při přemýšlení o minulosti více tíhnou k nalezení praktické příčiny a nemají potřebu hledat více než jednu. Zároveň se přesvědčivá většina (až překvapivě) kloní k vlastní vině za opakování trestné činnosti-nářky na nedostatek postpenitenciární péče nebo pomoci od státu se nekonají. Když respondent vyhlíží do budoucna, jsme svědky určitého rozšíření názorového horizontu. Má motiv určit více podmínek nerecidivy, jež jako celek relativizují častý a k alibismu tíhnoucí názor, že základní kriminálně preventivní roli má pro člověka zaměstnání. Hlavní korelace s rolí vlastní osobnosti, šířeji „nepracovních“, případně „nedlužních“ příčin na přímce minulost a budoucnost je zjevná.

Naše šetření budiž mírnou zpětnou vazbou současné posedlosti „návratem na trh práce“ a duchaplným políčkem všem věrozvěstům „komunikace s klientem“. Na druhé straně autoři šetření nejsou naivní: vrací-li se někdo z vězení, těžko mu hned prakticky pomůžeme spirituálními nebo svépomocnými projekty. Práce, případně tzv. dluhové poradenství, je v dané situaci tím nejlepším lékem. Co šetření ukazuje, není negace role zaměstnání, nýbrž zjevný fakt, že prevence kriminality, tedy zřejmě (doufejme) hlavní smysl práce všech neziskovek zabývajících se postpenitenciární péčí, je mnohem širším pojmem. A grantová schémata Evropského sociálního fondu opravdu nejsou zjevenou moudrostí. Naopak. Odpovědi recidivistů vybízejí k naší větší kreativitě, k tomu, aby se z nás nestaly samoúčelné pracovní a rekvalifikační agentury.

 

Mgr. Jan Frank

 

 

 

 

Výsledky šetření z pohledu sociálního pracovníka (Jiří Mataj)

Jelikož výsledky celku šetření v zásadě odpovídají výsledkům, ke kterým se dospělo v předběžné fázi, kterou jsem analyzoval, prezentuji zde i své předběžné závěry.

Dotazníkové šetření, které jsem původně plánovali realizovat jen v komorním rozsahu, se díky zapojení celého o. s. a jeho kontaktů nakonec velmi rozrostlo. Šetření v době vyhotovení této předběžné zprávy stále probíhalo a nebylo ještě uceleně zpracováno, dílčí výstupy se mi ale nicméně již podařilo pro účely akademického úkolu extrahovat a okomentovat.

Okolnosti šetření

Náklady na vytvoření a realizaci šetření jsme v rámci o. s. legitimně zahrnuli do rozpočtu dotace od Nadace OKD, kterou byla podpořena příprava evropských projektových žádosti našeho o. s. Výsledky šetření totiž mohou posloužit jako posílení argumentu svědčícímu pro potřebnost konkrétní postpenitenciární služby, kterou o. s. plánuje z grantu EU poskytovat.

Ideu stojící za šetřením lze definovat ryze pragmaticky. Chtěli jsme se zeptat vězňů – recidivistů na to, co je podle jejich názoru, vedlo k recidivě, co jim po propuštění z věznice pomáhalo a naopak škodilo. A jejich odpovědi vzít kriticky na vědomí při konstrukci budoucí postpenitenciární služby.

Cíle šetření jsem proto definoval takto:

  1. Zmapování názorů osob z cílové skupiny (dále jen CS) vězňů – recidivistů (více jak 1x trestaných) na příčiny vedoucí k jejich opakovanému páchání trestné činnosti.
  2. Ověřit, zda a nakolik budou odpovědi respondentů reflektovat souvislost mezi ohrožením sociálním vyloučením a pácháním jejich další trestné činnosti.
  3. Na základě výsledků šetření zpřesnit zaměření a prezentaci sociálních služeb pro osoby opouštějící výkon trestu odnětí svobody (dále jen VTOS), případně zahájit poskytování nových služeb, upravených na míru požadavkům CS.

Postup při výzkumu

Jako jednotku deskriptivního, kvantitativního šetření – výzkumu (s prvky na straně respondentů subjektivně explanatorními) jsme zvolil recidivisty (osoby více jak 1x odsouzené za trestnou činnost), u nichž jsme sledovali jejich názory na příčiny recidivy.

Výzkum byl průřezový (cross–sectional research), realizovaný jako zjednodušená případová studie (case study), metodou sběru dat byl dotazník. Sledován v něm byl jediný bod v čase, vyžadující ovšem hlubší reflexi na straně respondentů – vězňů, neboť po nich bylo v dotazníku vyžadováno prezentování zkušeností a údajů z vlastní minulosti.

Výzkum tak v sobě mimoděk nesl rovněž stopy aplikovaného akčního výzkumu – vedl respondenty při vyplňování k určité minimální reflexi jejich minulé i aktuální situace; a prvky evaluačního výzkumu – vypovídal o subjektivní smysluplnosti výkonu trestu odnětí svobody pro cílovou skupinu, nebo o váze, kterou respondenti přičítají pomoci nabízené neziskovými organizacemi.

Před samotným zahájením šetření bylo zprvu nutné získat povolení k výzkumu od generálního ředitele VS ČR, poté od ředitele věznice Příbram, v této věznici pak vyhledat ochotné pracovníky, kteří by umožnili faktickou realizaci výzkumu při návštěvě věznice. Díky kontaktům našeho o. s. a symbolickému finančnímu ohodnocení pracovníků z VS ČR z dotace OKD, nebyly s naplněním předpokladů problémy.

Strategie výběru respondentů byla – vzhledem ke specifickému prostředí, kde se výzkum realizoval (věznice Příbram) – adresná a nikoli náhodná (jak bývá pro kvantitativní výzkumy typické). Dotazník nebyl, z důvodů prevence samoúčelného vyplňování respondenty, anonymní. Výběr „reprezentativních“ respondentů (recidivistů) vykonal psycholog věznice spolupracující s o. s. Za branou. Výběr byl tedy selektivní, adresný – jiná možnost, vzhledem k systémovým bariérám vězeňského prostředí, nepřipadala v úvahu.

Jako strategie získávání dat – tedy způsob, jakým jsou data shromažďována – bylo zvoleno předložení dotazníků skupině vězňů (vybraných psychologem věznice) v rámci několika asistovaných návštěv ve společenské místnosti věznice. Pracovník našeho o. s. nejdříve dotazník prezentoval, zeptal se na možné nejasnosti, poté ho rozdal a byl k dispozici pro případné dotazy během jeho vyplňování.

Vyhodnocení dat jsem provedl kvasi-statistickou metodou – zanesením dat z dotazníků do tabulek a vygenerováním grafů. Grafické výstupy jsem poté opatřil kritickým komentářem, který vyzývá k dalšímu zkoumání.

Prozatímní výsledky dotazníkového šetření ve věznici Příbram

Ve čtvrtém čtvrtletí 2010 postupně proběhla ve věznici Příbram (věznice s dozorem a ostrahou) pilotní realizace tohoto dotazníkové šetření.  Navržené šetření prováděli ve věznici členové sdružení Za branou (zejm. JUDr. Kopoldová), ve spolupráci s psychologem věznice Příbram (Mgr. Zdeněk Kilián). Doposud bylo šetření provedeno u 27 odsouzených recidivistů.

Základní zjištěná data

  • skupina 27 mužů, průměrný věk 32 let, vzdělání převážně vyučen a základní (cca 60 %).
  • Rodinný stav: výrazně převyšovali svobodní (cca 75%), dále rozvedení a žijící s družkou.
  • zdravotní stav: dobrý u převážné většiny (cca 90%), u ostatních určité zdravotní problémy, nejednalo se však o invaliditu.
  • předchozí pracovní zkušenost: v převážné většině měli pracovní zkušenost, většinou se jednalo o pracovní poměr, převažovaly (cca z 80%) dělnické profese (dělník, zedník, elektrikář, řidič), dále byly zastoupeny i profese ve službách (číšník, barman) a hlídač v bezpečnostní agentuře.
  • Ve výkonu trestu odnětí svobody jsou tito odsouzení v průměru potřetí a ve výkonu trestu (včetně současného výkonu) strávili celkem v průměru 4,5 roku.
  • Poslední odsouzení za trestnou činnost dotazovaných bylo převážně za majetkovou trestnou činnost, většinou krádeže (cca 70%), dále násilnou t. č., neplnění vyživovací povinnosti a maření úředního rozhodnutí. Majetková trestná činnost byla také u převážné většiny odsouzených jejich první trestnou činností. Cca ve 40% případů se dopustili trestné činnosti pod vlivem drog nebo alkoholu.
  • způsob ukončení předchozího trestu odnětí svobody: převážně (cca 80%) byli propuštěni až po vykonání celého trestu, pouze v malé části se jednalo o podmíněné propuštění.

 

Dílčí graficky zpracované výstupy a interpretativní komentář[1]:

  • Trestná činnost dotazovaných byla nejčastěji motivována snahou získat finance.
  • Dotazovaní doplňovali do kolonky „jiné:“ drogy, alkohol, výherní automaty. Tyto odpovědi lze s největší pravděpodobností chápat jako prostou konkretizaci toho, na co finance potřebovali.
  • Pozornost je třeba rovněž věnovat stavu afektu, ten již nemusí být bezprostředně spojen s finanční situací, ale daleko spíše bude poukazovat na problematické osobnostní tendence respondenta, které může obtížná situace posílit.

 

 

  • Dotazovaní označovali rodinu jako nejdůležitější instituci, s níž byli v kontaktu. Rovněž jejich vztahy s ní považovali za dobré.
  • Kontakt s pomáhajícími institucemi lze vyhodnotit jako daleko méně atraktivní.

 

 

  • Rodinu označují dotazovaní recidivisté opět jako nejvýraznější instituci, která jim pomohla v situaci jejich minulého propuštění.
  • Situaci po propuštění komplikovali nejvíce dluhy a přímé ohrožení bezdomovectvím, na což se snaží reagovat standardní nabídka služeb pomáhajících organizací, které ale často nevydělují cílovou skupinu osob propuštěných z VTOS z nehomogenní skupiny lidí bez přístřeší.

 

  • Opět se tu zrcadlí velmi zajímavý důraz, který dotazovaní kladli na rodinu.
  • Lze zaznamenat rovněž také citelné změny ve vztahové oblasti – respondenti měli přátele, které nyní již nemají.
  • Na pozadí výše uvdeného již vyvstává otázka, nakolik ovlivňují potenciální dysfunkční rodinné vztahy, které dotazovaní vnímají nekriticky jako „dobré“ páchání jejich další trestné činnosti.

 

 

  • Kromě rodiny, která se jako červená nit táhne celým šetřením (o. s. Za branou již pořádalo o rodině vězně seminář) a důrazu na změnu sebe samotného, se u odpovědí na otázku „Abyste do budoucna vydržel na svobodě, co by mělo být jinak?“ objevuje pragmatický prvek – „Musím mít pořádnou práci“.
  • Za preventivní faktor recidivy tedy sami recidivisté označují nutnost mít práci.

 

  • Většina dotazovaných vězňů - recidivistů považuje (nepřekvapivě) za nejnutnější po svém propuštění pomoc s co nejrychlejším nalezením zaměstnání.

 

 

Resumé – důraz na rodinu

  • Trestná činnost 27 dotazovaných vězňů – recidivistů byla v minulosti nejčastěji motivována snahou získat rychle peníze.
  • Po návratu z věznice se respondenti nejčastěji potýkali s dluhy, které mohou vést až k sociálnímu vyloučení.
  • Sami recidivisté označují jako předpoklad zamezující páchání jejich další trestné činnosti nutnost mít práci a rodinné zázemí, reflektují také potřebu změny sebe samých.
    • Většina dotazovaných vězňů – recidivistů tedy považuje (nepřekvapivě) za nejnutnější systémovou pomoc po svém propuštění pomoc s co nejrychlejším nalezením zaměstnání.
  • Dotazovaní označovali jako nejdůležitější „pomáhající“ instituci rodinu, rovněž jejich vztahy s ní považovali za dobré. Pomoc stran jiných institucí nereflektovali jako významnou, není pro ně atraktivní.
  • Rodina dotazovaným v minulosti citelně pomáhala v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a následně i po jejich propuštění.
    • Nakolik ovlivňují potenciální dysfunkční rodinné vztahy, nebo kriminogenní vzorce chování v rodině, které vnímají vězni nekriticky jako „dobré“, páchání jejich další trestné činnosti, zůstává otázkou. Rodina nicméně bezpochyby skýtá preventivní potenciál, který by se dal využít. Vězni jsou rodině otevřeni a důvěřují jí.
    • Pro neziskové organizace lze z tohoto, samotnými vězni několikrát vyjádřeného „důrazu na rodinu“, odvodit velkou potřebnost a naléhavost terapeutické, pastorační a jakékoli jiné prospěšné práce s rodinou vězně. Práce s rodinou vězně přitom představuje v ČR stále pole neorané (výjimečně se jí věnují pouze vězeňští kaplani).
    • Je tedy na místě pokusit se stran neziskových organizací, za podpory VS ČR, iniciovat vznik a materiálně podporovat svépomocná sdružení rodin vězňů. Prozkoumat možnosti terapeutické práce a sanace rodin uvězněných, dříve něž bude „pozdě“.

 

Bc. Jiří Mataj, DiS.

 

 

 

Šetření ve věznici Příbram bylo podpořeno Nadací OKD

 

grafické výsledky šetření - finální verze.pdf (1,3 MB)




[1] Dotazovaní mohli u některých otázek vybírat současně více možností (počet celkových odpovědí tedy nekoresponduje s množstvím dotazovaných - je často vyšší), někteří dotazovaní rovněž nechali políčka u otázek nevyplněná, takže "počet odpovědí" není stabilní.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010-2016 Za branou, tel.: 775 722 784, zabranou@gmail.com zodpovědný redaktor: Jiří Mataj