Zpráva ze semináře o dobrovolnících

11.07.2011 13:12

9. června 2011 pořádalo občanské sdružení Za branou poslední seminář před prázdninami, tentokrát o dobrovolnictví v kontextu péče o vězně s doplňující přednáškou dr.  A. Marešové z Institutu kriminologie a sociální prevence.

V úvodu místopředsedkyně sdružení dr. B. Kopoldová zhodnotila semináře, které  sdružení pořádá od r. 2009, a které slouží především k seznámení se s novými poznatky a programy ve vězeňství a postpenitenciární péči, i k vzájemné  výměně zkušeností. Semináře byly doposud zaměřené hlavně na problematiku rodiny klienta, jeho rodinných vztahů a jeho přijetí okolím. Dále dr. Kopoldová zmínila i současné aktivity sdružení, a to projekt svépomocných skupin rodinných příslušníků klientů a mezinárodní aktivity sdružení - zapojení do programu Gruntwig "Zaměstnávání propuštěných z vězení", do kterého je zapojeno 5 zemí EU.

Dr. A. Marešová se ve svém příspěvku nazvaném "Hořela, když jsem do ní lehala" kriticky zamýšlela nad současným stavem vězeňství u nás, nad účinností výkonu trestu odnětí svobody a skladbou odsouzených, přednášku doplnila i statistikami a grafy. Dále stručně informovala o probíhajícím výzkumu IKSP osobnosti pachatele-recidivisty, který bude letos ukončen.

Část semináře, věnovanou dobrovolnictví zaměřenému na osoby se zkušeností vězení, otevřela paní Veronika Zemanová, pastorační asistentka pro vězeňskou pastoraci při ČBK. S manželem se oblasti vězeňství dobrovolnicky věnuje již patnáct let. Její doménou je dopisování s vězni, které už dlouhou dobu praktikuje ve spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha. Paní Veronika účastníkům shrnula, v čem je - prakticky vzato -podstata dopisování s vězni. Jde v prvé řadě o lidskou a duchovní podporu, což je Veronice blízké: je věřící. O takovouto podporu nejčastěji stojí odsouzení s dlouhými tresty, například z Věznice Valdice a také Ti, kterým se rozpadly rodinné vztahy.

Veronika nezastírá, že vězně někdy vede k dopisování i hmotný zřetel. Sama je zastánkyní názoru, že to do jisté míry k věci i patří, někteří vězni totiž nemají prostředky ani k zakoupení základních hygienických potřeb, ale zasílání balíčků nesmí podle ní ve vztahu dopisovatel-klient dominovat. Projekty, zabývající se dopisováním, se pokoušejí dobrovolníkům vytvářet odborné zázemí zejm. prostř. jasně stanovených pravidel. Pokud jde o její celkový pocit, Veronika o smyslu této práce nikdy opravdu hluboce nepochybovala, byť se dočkala řady zklamání.

Veronika Zemanová nejen píše vězňům, ale také je navštěvuje. Jednou z otázek, na něž odpověděla, bylo i to, zda se dá nějak propojit praxe dobrovolného dopisovatele s postpéčí, tedy s možností komunikovat s klientem i po jeho propuštění z vězení. Podle Veroniky je tato praxe sice v rozporu s pravidly většiny projektů, které dopisování prostředkují, ona sama ale takovou možnost nepovažuje a priori za tabu a podporuje možnou diskusi vedoucí k zapojení dopisování do postpéče.

Lucie Streichsbierová, mentorka Sdružení pro probaci a mediaci v justici, o. s., doprovázející propuštěné vězně na svobodě, se s námi následně podělila o své „skoro dobrovolnické“ zkušenosti - mentoři SPJ jsou totiž zaměstnáni na dohodu o provedení práce a jsou tedy za svou činnost placeni, jejich motivace je ale velmi blízká tomu, co můžeme označit za „dobrovolnictví“.

Objasnili jsme si úlohu mentora v procesu navracení propuštěného vězně nebo člověka, který je ohrožen sociálním vyloučením, zpět do společnosti: Mentor je pro takového člověka především flexibilním (ambulantním i terénním) rádcem a pomocníkem tam, kde by ho za normálních okolností jeho znalosti a schopnosti omezovaly. Poradí mu a povzbudí v jednání s úřady, odkáže na další relevantní pomoc s důrazem na jeho samostatnost. I když může vězeň mentora vnímat jako svého „kamaráda“, mentor je vázaný formálními pravidly a musí si držet své profesionální hranice.

Ve spektru ostatních sociálních služeb, které to výše zmíněné „umí“ poskytnout také, je hlavní devizou mentora individualizovaný a svobodný přístup ke klientovi: mentor může v případě potřeby „vyzvednout“ vězně již před branami věznice a pomoci mu lépe zvládat novou situaci. Vězeň v ideálním případě neztratí motivaci zároveň s prvními kroky na svobodě a jeho chuť vrátit se zpět je posílena know-how mentora. Návrat propuštěného se tak může odehrát v mezích zákona.

Kamenem úrazu je, jako obvykle, motivace vězně - v posledku vše závisí na motivovanosti a výdrží klienta: s člověkem, který nemá důvod „vrátit“ se zpátky do společnosti, mentor nic nezmůže. Proto se opět otevírá otázka, jak zajistit motivovanost vězně? Zda se motivace vězně neztrácí někde v jeho neutěšených či absentujících rodinných a mezilidských vztazích, nebo v nedostatku smysluplnosti jeho života, tedy v oblastech, kam formalizovaná pomáhající služba, ani dobrovolník, nemůže dosáhnout. V oblastech, kam dosáhne jedině laická mezilidská svépomoc, rodinná soudržnost a všímavost lidí kolem nás.

V závěru semináře jsme si ještě stihli promítnout dokument o práci mentora SPJ. Těšíme se na další setkání.

Tým Za branou. 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010-2016 Za branou, tel.: 775 722 784, zabranou@gmail.com zodpovědný redaktor: Jiří Mataj