Letos uplyne 10 let od okamžiku, kdy jsme v OS Za branou začali organizovat setkání blízkých rodin odsouzených osob, případně lidí, kteří se již z vězení vrátili. Setkání od roku 2012 podnes nesou trochu kostrbatý, ale stále původní název „Svépomocná skupina pro osoby blízké odsouzeným“. Tento „projekt“ dnes spoluvytváří jistou tradici Za branou. Každý, kdo se v kterémkoli segmentu sociální práce pokusil založit nějakou svépomocnou skupinu, potvrdí, že se nejedná o zrovna jednoduchou disciplínu. Je proto zajímavé zavzpomínat na začátky a zamyslet se nad faktory, díky nimž můžeme dnes prohlásit, že „to funguje“. Zmínit je samozřejmě nutno i limity.

Na úplném začátku sehrálo klíčovou – z našeho pohledu historickou – roli několik družek odsouzených mužů, které jsme oslovili na internetové stránce, jejíž název – bez záruky - zněl partnervevezeni.cz. Informace na něj ukládala a diskuse podněcovala právě jedna z čekajících družek. Zmíněný projekt by šlo označit za určitého předchůdce dnešní veleúspěšné platformy obase.cz. Hlavním definičním znakem, tehdy, stejně jako dnes, byla důvěra desítek a stovek obvykle anonymních rodinných příslušníků odsouzených lidí. Mám-li být upřímný, něco, o čem si běžná neziskovka napojená na „establishment“ může nechat zdát.

Historicky prvnímu setkání svépomocné skupiny byli přítomni 3 členové Za branou a 3 angažované ženy z okruhu výše uvedeného webu. Těmto dámám náleží ještě dnes velký dík, že se odvážily vyjít z určitého bezpečí tehdejší internetové anonymity. Teprve díky nim jsme definitivně pochopili, jak významným fenoménem rodina či vztah odsouzené osoby je. Ruku v ruce s tím samozřejmě také to, co konkrétně blízcí lidé odsouzených obvykle řeší nejvíc. Tehdy šlo o „nález“, pro rodinné příslušníky vězňů prakticky nic neexistovalo, pro první generaci účastníků skupiny byla proto typická i jistá míra stigmatu, obav, pocitu bezmoci. Dnes už jsme, i přes mnohá ale, v trochu jiné době.

Skupinu jsme dlouhá léta pořádali 1 x za měsíc, v „nejbouřlivějších“ dobách se kromě 2 členů Za branou v naší klubovně sešlo třeba 10 osob. Za zmínku stojí, že během přibližně 1 roku původní účastnice skupiny postupně zastoupil jiný sociální typ zájemců o setkávání. Aktivisticky naladěné družky vystřídali běžní občané: rodiče, manželky, adoptivní rodiče, dcery, někdy dokonce prarodiče. Až na naprosté výjimky se vytratili lidé sociálně slabší, do dnešních dnů je typickým účastníkem Svépomocné skupiny Za branou třeba učitel, obchodník, úředník, účetní apod.

Snad ještě podstatnější je nutnost přiznání, že naše skupina nikdy tak úplně nedostávala svému názvu - svépomoc. Přinejmenším z pohledu tradiční definice. Ostatně, co by se vlastně pod tímto pojmem mělo skrývat? Svépomoc obvykle vnímáme jako schopnost laika nebo skupiny laiků vlastními silami dosáhnout cíle, aniž by využili zadání pro externího profesionála. V našem případě by to mělo ideálně znamenat, že samotná iniciativa sdružení rodinných příslušníků by jednak měla vyjít od jednoho (nebo několika) z nich, jednak by takové sdružování mělo být interně organizováno výlučně na laické, spíše dobrovolnické bázi.

Od roku 2012 do roku 2020 všechna setkání svépomocné skupiny probíhala naživo, všichni účastníci se tedy do klubovny dostavili osobně. Nejčastěji z Prahy a ze Středočeského kraje. Setkávání měla charakter moderátorem (člen ZB) usměrňovaných „koleček“, tedy postupných projevů jednotlivých účastníků. Abychom si ale nekřivdili: ve prospěch svépomocného účelu vždy hovořila skutečnost, že na sebe lidi na skupině spontánně reagovali a odnášeli si z ní právě hodnotu sdílení. O čem skupina byla, je a  doufejme i bude, asi nepřekvapí. Zážitky z návštěv, informace o tom, jak to v jaké věznici chodí, o chování a stavu odsouzeného partnera, někdy trochu krizové intervence (zvláště v počátcích trestů), a pochopitelně poradenství.

Zajímavostí byla tradice letních setkání účastníků skupiny, která hostil manželský pár z jižních Čech. Tato dvojice byla hrdiny dokumentu Rodina počká režiséra Petra Mikšíčka z roku 2013, který do fungování společenství vnesl silný a trvalý impuls.

Všechny záruky za dovršení nápravy odsouzeného, které jsme jako spolek v minulosti převzali včetně podání návrhu na podmíněné propuštění, se týkaly vězněných blízkých účastníků skupiny. Právě dlouhodobé setkávání s rodiči nebo partnery osob, za něž dodnes v některých případech ručíme, vytvářelo a stále vytváří nenahraditelný fundament důvěry, a bylo pro nás rozhodujícím argumentem pro to, abychom ve spolku podání návrhu na podmíněné propuštění schválili. Z tohoto úhlu pohledu považuji skupinu za unikátní metodický výdobytek dávající hlubší smysl pojmům „záruka“, dnes „připojení“ k žádosti o podmíněné propuštění.

Jak si stojíme dnes? Epidemie Sars-Cov-12 dočasně ukončila možnosti běžných setkání, která jsme nahradili formátem On-line, konkrétně s pomocí Skype. K výhodám patří skutečnost, že možnost připojení přivádí účastníky s omezenými časovými možnostmi a rovněž tak z jiného než pražského regionu. Někdy dokonce i ze zahraničí. Od roku 2017 přináší skupině velmi čerstvou dynamiku stálá účast osoby s trestní minulostí v roli partnera moderátora, díky čemuž můžeme účastníkům nejen nabídnout odžité informace, znalosti a zkušenosti, ale také supervýznamný faktor autenticity.

Nejsem dosud schopen říci, zda je za to do jisté míry odpovědný právě vliv on-line formy. Po 10 letech pravidelného setkávání s rodinami odsouzených osob mohu ale konstatovat, že se nám podařilo vdechnout život jakési skryté svépomoci. Těší mě (až dojímá), že s námi spolupracují dnes lidé, kteří se dobrovolně „ujímají“ nových účastníků skupiny, píši si s nimi, volají, dokonce se setkávají, účastní se vzájemně u soudu projednávání žádostí o podmíněné propuštění a v některých případech dokonce imponujícím způsobem sami doslova bojují s nejrůznějšími nešvary české justice. To vše při skvělém zapojení našeho kolegy s trestní minulostí. Tím vším naše společenství získalo další přidanou hodnotu.

Všem přátelům ze svépomocné skupiny, co jich za 10 let bylo, ze srdce děkuji za to, že nesli štafetu.

Jan Frank, předseda OS Za branou.